Podzimní procházka aneb               o mé neprofesionalitě

19.10.2016

   Celý minulý týden jsem byla jako na trní. Listí na stromech zlátne a já jsem bez foťáku! Ale teď v úterý - KONEČNĚ :-) u našich dveří zazvonil kurýr a foťák je zpět. Seřízený, vyčištěný, můj starý známý, milovaný ... :-) Dnes už jsem to nevydržela a musela jsem ho vzít s sebou na procházku s kočárkem. Nevím, jestli sluníčko za oknem, když teď sedím u počítače, je ironií osudu, nebo si ten nahoře ze mě chtěl udělat dobrý den, ale vraťme se na začátek.

Když se ze dveří "vykulím" obtěžkána vším, co bych mohla potřebovat - dekou, pleteným přehozem, bleskem, krásným svetrem na převlečení prcka a samozřejmě mým milovaným foťákem - rozumějte, vyrazila jsem prostě "normálně" uspat ratolest, hned si to šupajdím do lesa k potoku. Po cestě začíná dost pršet a foukat, ale já se nevzdávám a uháním s celou svojí výbavou dál. S pocitem, že dneska to prostě musí vyjít, přiběhnu zadýchaná a mokrá na lesní cestu. Ach ty stromy... ani nedokážu slovy popsat, jak úžasný umí být podzim malíř. Prostě nádhera. Cítím, jak mi po zádech teče pot. To mám z toho, jak jsem hnala, abych moc nezmokla. Při vzpomínce na déšť vzhlédnu na nebe nad sebou. Čekám, abych přivítala kapky, které dopadnou na mojí tvář. Nic. Nemůžu uvěřit tomu, jaké mám štěstí a hned se pouštím do příprav. Malý už zíve, myslím, že mi zbývá pár posledních minut jeho dobré nálady. Rychle na něj navlíknout svetr - bububu kuk! - dobrý, prochází to, ještě se směje. A šup, rozesmát, cvaknout, zkontrolovat. Víte, jsem ráda fotografkou a velice si vážím toho, když si mě někdo vybere pro zachycení svých vzpomínek, je to pro mě velká čest. Ale zbožňuju být mámou, nad to prostě nic není. Takže když vidím na displeji foťáku, jak je moje malé miminko už šikovné, jak umí krásně sedět a zvedá mi náladu tím svým nádherným úsměvem, vždycky mě to hluboce dojme. Stává se mi pak často, že fotky svého syna si nechávám z focení všechny, i ty rozmazané, což je velice neprofesionální. Ale já jsem zároveň máma a tak si je někdy, když malý spí, prohlížím stále dokola a vůbec mi nevadí, že jsem někde špatně zaostřila nebo si nedala práci s vyvážením bílé. Je tam to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat a tak si tu neprofesionalitu v tomto zatím jediném :-) případě ráda dopřeji.

A jak to všechno dnes dopadlo? Po cestě domů jsem promokla opět na kost a docela jsem mému synkovi záviděla měkoučký, teploučký kočárek s pláštěnkou. A fotky? Zhodnoťte sami, já prostě v tomto případě nedokážu být objektivní - vždyť tam je to nejkrásnější dítě na světě přece :-)!